Mé cesty na dalekou Rus

Tentokrát se s vámi podělím o své zážitky a zkušenosti z mých cest. Většina cest byla do Ruska, ale byl jsem i v destinacích, které po rozpadu SSSR šly vlastní cestou. Tedy některé, jako jsou třeba Gruzie nebo Moldavsko, si to myslely, že půjdou vlastní cestou. Poprvé jsem nakoukl do Ruska roku 1976 jako student. Na fakultě se organizoval výměnný zájezd do Moskvy, Leningradu a pak na oplátku do Prahy. Naši vybraní svazáci tam, ruští komsomolci k nám, a tak jsem se mezi ty svazáky nečestně vetřel.

Z celého výletu bych snad vypíchl jen návštěvu moskevského mauzolea, což je – pro mladší –  hrobka s vystavenou mumií sovětského vůdce Lenina. Prohlídku mumie později v kruhu rozzářených očí našich hostitelů vyhodnotil náš přední svazák a pozdější emigrant Jedlička tak, že Lenin je jistě gumový, což se na straně strany nesetkalo s pochopením. 

Dalším momentem byla snaha jedné komsomolky, dcery velmi významného otce, mě nějakým způsobem přesvědčit, že by bylo výhodné ji v Moskvě navštěvovat častěji. Možná bych tak později i učinil, leč zasáhl osud. A strana a vláda. Soudruzi mi totiž sebrali cestovní pas. V komsomolské náruči jsem tedy neskončil, ovšem na další cestování po Rusku či kamkoli jinam jsem si musel poněkud počkat.

Proč zrovna Rusko?

To je dobrá otázka! O Rusku se říká, že ho nelze rozumem pochopit. Mně se to s přibývajícími cestami potvrzovalo stále více a více. Bylo zajímavé očima nezávislého pozorovatele sledovat ten nepobratelný cvrkot a osobně hovořit s lidmi z tamní reality. Mne osobně táhly do Ruska hlavně jiné aspekty. Své cesty jsem směřoval převážně na Sibiř (dobrovolně!) a pokud možno co nejdál na východ a na sever. Byla to fascinace tím ohromným prostorem, kde nikdo není, kde chybí silnice, kde se pohybujete pustou krajinou a máte pocit, že jste tam snad první člověk na světě. A některé cesty jsem ve své soutěživosti s cílem „být první“ tak i pojal. Dnes jsem trochu zcestovalejší a snad i poučenější v tom, co je skutečně důležité a co není...

Na svých cestách jsem potkával příslušníky různých etnik. Něnce, Jakuty, Evenky. Není jich už mnoho, počítají se v desetitisících a jsou rychle asimilováni ruskou většinou. Děti jsou umisťovány do internátních škol, kde nenabydou dovednosti svých předků a většinou už ani nemají zájem se vracet. Blíže je poznat by bylo velmi zajímavé, ale těch mých pár osamělých pokusů skončilo bez úspěchu. Byli opatrní až odmítaví. Chápu to, proniknout k nim chtělo více času, který jsem neměl. Mrzí mne to.

Trpím rád a je to na mně, doufám, znát

Cestoval jsem hlavně v zimě. Zimu mám rád. Sibiřská zima tomu všemu dodává další rozměr. Zasněžené hory jsou vyšší, pláně nekonečnější, krajina opuštěnější a já spokojenější. Mám totiž jednu úchylku – rád trpím. A pak tady pro mne byla důležitá ještě jedna věc: Domluvím se rusky a nemám problém s azbukou. Navíc pro mne bylo Rusko cenově dostupné. Kouzlo mládí a sladké nevědomosti. Dnes už bych se do Ruska bál vydat... 

Do Ruska potřebujete vízum. To poskytují ruská velvyslanectví a konzuláty. K žádosti o vízum se přikládá zvací dopis od ruského partnera ověřený Ústřední migrační službou Ministerstva vnitra RF anebo Ministerstvem zahraničních věcí RF. Doložit musíte i cestovní pojištění. Vízum lze vyřídit i prostřednictvím některých cestovních kanceláří v ČR, pokud však je cestující členem zájezdu. Celé je to časově náročné martyrium. Já to řešil tak, že jsem měl kontakt na Čecha střídavě žijícího v Moskvě a u nás, který mi to (samozřejmě za poplatek) zařídil. Takto to fungovalo dejme tomu do roku 2017. Dnes je situace, bezpečnostní pak především, mnohem horší a ani Ministerstvo zahraničních věcí ČR cestu do Ruské federace nedoporučuje. 

No Go Zone

Rusové mají ještě jednu takovou „lahůdku“. Uvnitř Ruska v době studené války vznikaly za přísného utajení i uzavřená města a oblasti, které nejsou přístupné cizincům, ale ani ruským nerezidentům. Později docházelo k otevírání těchto zón, ale některé oblasti zůstávaly nadále uzavřené. Pokud jste chtěli cestovat třeba na Putoranu nebo do některých oblastí Uralu nebo polárních oblastí, pak bylo nutné si podmínky vstupu prověřit a případně získat zvláštní povolení. Na Jamale jsem ho získal. V Jakutsku jsem se na něj vybodl a měl problémy.

Na Jamal a pro přechod Bajdarackej guby jsme toto zvláštní povolení ke vstupu potřebovali. Zařizoval nám to pracovník cestovní agentury v Salechardu, ale já musel zpracovat podklady pro ještě jeden dokument – „maršrutnuju“ knížku. Dnes je to až komické, ale tehdy v roce 2009 to byl nutný doklad k povolení. Musel tam být přesný popis cesty, reference stran našich zkušeností z podobných cest, doložení vybavení, doložení způsobu řešení možné nehody, uvedení možných únikových cest a tak dále a tak dále. Zajímavé bylo, že nikdo neřešil, jak bychom tu krizovou situaci oznámili. Mobilní signál tam nebyl a my neměli satelitní telefon.

Co se sebou, když to vážně chcete

Ostatní potřebné záležitosti k cestám do prostoru bývalého SSSR se odvíjejí od destinace, charakteru každé konkrétní cesty, délky pobytu, vzdálenosti od center atd. A také od naturelu cestovatele. Tak třeba očkování jsem v zimě neřešil. Celý organismus je osídlen dobrými a špatnými bakteriemi a ty dobré ty špatné drží na uzdě. Kromě toho ty viry a bakterie nemají rády chlad a když rovnou mrzne, pomřou dříve, než napáchají škodu. V létě bych však očkování do některých destinací po konzultaci s lékařem doporučil. A také doporučuji, pokud se budete pohybovat na ruském venkově, nespoléhat se na to, že v případě nouze seženete potřebný lék. Takže já preventivně vozil širokospektrální antibiotika, léky na průjem, nějakou tu náplast, obvaz a tak vždy s sebou.  

Co se týká nákupu potravin, zažil jsem těsně po revoluci krámy na vesnici, kde bylo v regálu zelí, pár rybích konzerv, něco těstovin a několik bochníků chleba. Ten vám však neprodali, protože jste si ho neobjednal. Můžete na to narazit i dnes, ale většinou jsou obchody i na venkově poměrně slušně zásobené. Speciální potraviny, jako jsou třeba ty lyofilizované, tam však neseženete. A co se týká peněz, doporučuji nespoléhat na bankomaty. Na ruském venkově většinou nejsou. Ve městech nebývá problém. 

S čím počítat, co raději odečíst

Internet na ruském venkově funguje mnohdy mizerně, někde vůbec není. Čím dále na východ a sever, tím hůře. Spoléhat se například na možnosti stažení map je ošidné. U ruských prodejců map často nepochodíte, a tak jsem při svých cestách vozil staré papírové vojenské mapy a láhev 100% švýcarského lékárenského lihu. Mapy jsem měl vytištěné v úsecích na jednodenní pochod – tj. cca 40 km. A líh jsem měl na večer (ředěný!), kdy jsem sám či s parťákem vždy ten konkrétní díl mapy slavnostně vyřadil. Mapy jsem měl ze serveru nakarte.me. Co se týká mobilu, platí obdoba: čím více na východ a sever… však už víte.

Ruská zimní doprava

Způsoby jak se po Rusku dopravovat jsou různé. Vzhledem k velikosti samozřejmě letecky. A platí to i do odlehlých částech Ruska. Regionální lety jsou však hodně drahé (kolikrát dražší než let z Prahy na místo) a hodně přetížené. Řešit letenky operativně na místě je téměř nemožné. Já řešil tyto lety třeba po Jakutsku z ČR dlouho dopředu. Jo, abych nezapomněl: Nesmíte se nechat rozrušit třeba poskakujícími nýty na křídlech, chladem v kabině a letuškami v kožiších a občas ani neplánovaným přistáním tam, kde nechcete.

Cestovat lze i vlakem. V evropské části Ruska se třeba dá dostat železnicí až nad polární kruh do Labitnangi v ústí řeky Ob. V asijské části je železniční síť omezena v podstatě jen na Bajkalsko-amurskou magistrálu. Řešit jízdenku na ni je nutno opět s předstihem. Cestování po ní v tzv. „plackartnych“ vagonech nepostrádá poezii, ale už po dvou dnech nekonečné tajgy nepatrně omrzí.
   
No a pak jsou tady ty tzv. maršrutky. Ošuntělé osobní dodávky především japonské výroby, které nevyjedou dříve, než se naplní kapacita vozu. A čekáte třeba do druhého dne (moje zkušenost z Magadanu), než se tak stane. Kapacitu naplnění vozu včetně zavazadel si určuje řidič. Většinou se řídí tím, že lidé v kabině pořád ještě mohou dýchat a tlumiče jsou na doraz. Ale funguje to i na vzdálenosti stovek kilometrů. Jen pozor na řidiče aby, když vás k ránu vyloží v totální pustině do -35 °C, nechtěl doplatit třetinu ceny, protože prý zapomněl započítat vaše zavazadla.

Jo a abych nezapomněl: Tam, kam jsem cestoval, mnohdy – tedy spíše převážně – chyběly zpevněné komunikace. A tak bylo nutno řešit přiblížení se na výchozí bot trasy různými prostředky. Na Omuljevku v Jakutsku třeba pásovým „gvězděchodem“, obludou polykající v terénu 60 a více litrů nafty na 100 km. Na Jamal jsme jeli tzv. “trekolem“. Vozidlem se třemi páry obrovských kol, které dokázalo i plavat a dopravit nás zasněženou tundrou vzhůru na Jamal i s totálně ožralým řidičem. Tedy když mu bylo poskytnuto pár zastávek. Na zvracení.

Rizika: špatní lidé, divá zvěř

Lidé se ptají i na možná rizika, divou zvěř a tak. Mohu říci, že největším rizikem v Rusku – tak jako všude – jsou špatní lidé. Platí to hlavně pro města. Pokud jsem byl na venkově, v tajze či tundře, neměl jsem žádnou negativní zkušenost. Ano, i tam se lidé snaží turistu pumpnout o peníze, ale já se spíše setkával s velkou solidaritou. Lidé na trase si mě předávali se slovy: „Aháá, ty jsi ten Čech, ten extremálec. Tak pojď, dáme čaj, něco vodky a něco zakousnem.“ Anebo: „Hele, pojedeš tak ještě den či dva, pak zahneš doleva a tam bude barák a já tě tam budu čekat.“

V létě jsou na Sibiři dosti velkým problémem komáři. Chce to repelent a já používal i klobouk s moskytiérou. Největším svinstvem jsou však drobné mušky, kterým Rusové říkají „gnus“. Zalezou všude. Chránit se je dobré i večerním táboráčkem. Divou zvěří, tedy především medvědy a vlky, mě v Rusku strašili hodně. Já jim odpovídal, že poslední vlčí obětí byla Červená Karkulka. Přesto mě Vadik v Magadanu donutil si koupit dva ohňomety na medvědy. Uložil jsem je na dno báglu, abych je pak po zkušenostech s medvědy zase pokorně vybalil a vždy večer ve stanu položil vedle ruky.

Medvědi v létě mohou být hrozbou, v zimě však spí. Tedy s výjimkou tzv. „šatunů“, medvědů spíše nemocných, co v zimě nespí a šmejdí po krajině a hledají něco k snědku. Z vlků jsem viděl jen jejich sledy ve sněhu a v noci jednou slyšel jejich vytí. V létě mě skoro každou noc cosi oňuchávalo a funělo kolem stanu. Mě pomáhala MP3, do které jsem si hlasitě pouštěl rozhlasovou hru „Pes baskervillský“. Pak to bylo hned snesitelnější.

Proč zrovna ty saně, vozík a koloběžky?

Krajinou již na akci jsem se pohyboval různě. Měl jsem utkvělou představu, že musím používat jen vlastní sílu. Pohybovat se krajinou vlastní silou a neproletět ji třeba autem. A navíc jsem byl mnohdy v místech bez cest, kde to ani jinak než vlastní silou nešlo. Má to své kouzlo. Jste blízko zeměkoule, vnímáte detaily. Dostanete se do míst a do situace, kdy odpojíte tělo od hlavy, nohy posunují tělo krajinou a hlava si poletuje v ovzduší. Jste-li potichu, pak máte šanci pozorovat život v krajině. A zažijete třeba v zimní tundře okamžiky, kdy vám přímo z pod lyží vylétne hejno sněžných koroptví, které jste vyrušil ze spánku pod sněhem. S tím tichem ale někdy opatrně, abyste třeba za zatáčkou nevrazili do medvěda, jako já u Omčaku.

Bylo také třeba řešit, co s bagáží.  Na pochod pěšky s báglem na zádech jsem už neměl. Jezdil jsem vzhledem k zaměstnání na cesty jen měsíční, ovšem plně autonomně. Tedy s jídlem na cca 20 dnů pořízeným doma a vším potřebným na vaření a spaní i v zimních podmínkách. Mělo to takový svůj vývoj – od pohybu na sněžnicích nebo lyžích v zápřahu se saněmi přes vozík, který jsem táhl jak ten oslík, až po ty koloběžky. Tu třístopou, se kterou jsem přejel Pamír, až po tu klasickou, s níž jsem se vydal na Dálný východ.

A tak mi všechny ty mé vehikly odvezly bagáž a já jen kráčel krajinou. Pravda, z kopce jsem se i někdy svezl, ale do kopce jsem musel o to více máknout. Jedno však musím říci: Budete-li se chtít vydat přes zimní Sibiř na koloběžce – NEDĚLEJTE TO. Je to nejmíň vhodný prostředek. Já to udělal. Jednak, jak jsem už zmiňoval, mám rád utrpení, jednak jsem ukojil své ego, protože na koloběžce z Magadanu vzhůru k Severnímu ledovému oceánu ještě nikdy nikdo nejel.

A na závěr... rozhovor

Není lepšího závěru než přepis rozhovoru s rodilým Sibiřanem:

Jak se bydlí na Sibiři?
      Dobře, všude je les, pokácíš stromy a postavíš dům.
Jaké je jídlo na Sibiři?
     Dobré, všude je les, zabiješ losa a najíš se.
Jak je to s oblečením?
     Je to dobré, všude je les, plno zvěře, ulovíš sobola, kunu nebo bobra a ušiješ si kožich.
A jaká jsou negativa života na Sibiři?
     Chybí tu jídlo, není kde bydlet, strašná zima a les vykáceli.