REPORTÁŽ: Millet Steep Camp 2024 – drsná krása hor

„Our contest to participate in the Millet x Polartec STEEP CAMP is over, the winners have been selected and congratulations, you are one of them!“ Touto větou to vše začalo. Málokdy někde soutěžím a snad nikdy jsem nic hodnotného nevyhrál, až na tombolu na mysliveckém plese. Teď se na mě však štěstí usmálo a byl jsem vybrán jako výherce přes HUDYsport. Steep skiing camp v Chamonix, pro dva, s guidama. 

Do Francie z Peru

Sice žijeme s manželkou Alčou v Peru, pořádně jsme nelyžovali 3 roky, ale proč ne? Cestu do ČR jsme v tomto termínu neplánovali, ale když se naskytla takováto nabídka... Nakonec jsme cestu spojili s časem stráveným s rodinou, kamarády, v práci, s povinnou návštěvou lékaře a pár cestami v Labáku. Může to sice znít šíleně, jet si z Peru zalyžovat na dva dny do Francie, ale oba víme, že svojí uhlíkovou stopu vykompenzujeme jinde, navíc nejeli jsme přece jenom na ty lyže. Kemp začínal v pátek večer, my však s Alčou vyrazili o dva dny dříve, abychom se trošku rozjezdili, zase se skamarádili s lyžemi a užili si trošku těch hor jen spolu.

Nebude to legrace

Program kempu začínal pátečním příjezdem na hotel v Chamonix, brífinkem s kluky z Milletu, seznámením s ostatními členy a guidy a společnou večeří. Už na první dojem bylo jasné, že všichni účastnící mají již něco za sebou, že to jsou ostřílení horalové a že asi nebudeme brousit modrou sjezdovku pod vedením čerstvých absolventů lyžařského instruktoráku.

Byli tam kluci z okolí Chamonix, kluci ze Švýcarska, z Pyrenejí a já s Alčou z Limy. Ano, Alča byla jediná holka na celé akci. Společná večeře byla super a nesla se v duchu povídání, kdo kde byl, kdo co vylezl nebo nevylezl a kam se kdo chystá. Tak jako na každé horolezecké akci. Překvapivě většina lidí byla lézt i „u nás“ v Peru. Po večeři do hajan a ráno nastup v plné polní do akce. 

V sobotu ráno jsme vyrazili lyžovat do střediska Flégére, hned nad městem. Počasí slibovalo sluníčko a nějaký ten prašan. Program byl jasný – jezdit. Na vrcholku lanovky Brevent se trošku roztrhaly mraky a ukázal se nám mocný Mont Blanc i s Aiguille du Midi, kde jsme měli strávit dnešní noc. Celá naše skupina čítala 8 výherců soutěže, 2 kluky z Milletu, 1 fotografa a 4 guidy. 

Soukromý kurz?

Původní plán byl rozdělení na dvě skupiny a „lyžba“ v těchto skupinách. Nicméně bohužel hned nad prvním žlabem se ukázalo, že 4 roky bez lyží a Alenčiny vzpomínky na poslední freeride akci, kdy skončila v Tatrách ve vrtulníku, se na ní podepsaly, a tak se utvořily dvě skupiny: Alenka s jedním guidem a zbytek. Ta pak měla de facto intenzivní soukromý kurz jízdy v terénu poblíž sjezdovky, zatímco my jsme se jako skupina pohybovali po hřebenech nad. 

Musím uznat, že technická úroveň celé skupiny byla opravdu vysoká, což poznali i guidi, a tak se s námi nemazlili. Jezdily se těžké prudké věci, které se postupně „vylepšovaly“ tajícím sněhem. Musím říci, že guidi byli skvělí. Na jednu stranu se s námi moc nepárali a nešetřili nás, na druhou stranu vše bylo super bezpečné. Celou dobu nás hlídali, poučovali, vzdělávali tak, abychom si kromě lyžování odnesli i nějaké nové znalosti ohledně pohybu v takto prudkém terénu, jištění či lavinového nebezpečí. 

Zatímco Alenka s Christianem jezdili nahoru dolů na lanovce, my jsme to dolů sjeli dvakrát, šlapali jsme na pásech, lezli po skalním hřebínku a po žebřících. Ale i tak jsme toho měli dost. Odpoledne jsme všichni společně sjeli do údolí, doplnili si věci na noc na chatě Cosmiques, ležící v nadmořské výšce 3613 m n. m. na úpatí Mont Blancu. Na chatu se člověk dostane tak, že vyjede lanovkou na Aiguille du Midi, což je takové orlí hnízdo na skalní špičce přímo nad údolím. Už jenom být tady je zážitek. Nicméně my tady nekončíme. 

Nic pro srabíky

V úzkých skalních štolách si oblékáme sedáky, mačky, navazujeme se na lano, házíme lyže na záda a vyrážíme ven, vstříc dalšímu dobrodružství. Na hřebínku ve výšce 3842 m n. m. byl jak se patří pěkný sajgon. Navázáni na laně jsme sešli kousek dolů nad ledovec vedoucí k chatě. Část skupiny zůstává hned nahoře na hřebínku, zatímco ti, co mají víc rozumu, scházejí o pár desítek metrů níž, kde je svah o něco příjemnější.

Přezouvání z maček do lyží v prudkém a exponovaném terénu jsem dělal mnohokrát, nicméně i tak jsem se pod vedením zkušených guidů dozvěděl něco nového a naučil se nové triky. Dolů jsme se dostali všichni v pořádku a  kolem páté hodiny jsme již všichni v teple a suchu na Refuges des Cosmiques. Chata je úžasně umístěna a večerní západ slunce je dechberoucí. Jedním slovem nádhera. Zde máme společnou večeři, promítání filmů a brífink na další den. Počasí nehlásí nic moc a tak je plán jasný: vstát brzo a přes údolí Vallée de Blanche sjet do Chamonix. Dobrou noc. 

Noc v této výšce může bolet, ale doufali jsme, že po třech letech v Peru a díky častým výjezdům do And, to snad v pohodě zvládnem a naštěstí se tak i stalo. Někteří parťáci se však vůbec nevyspali, ráno je bolela hlava a bylo na nich poznat, že nejsou zcela ok. K týmu Alenka a guide Christian se připojil ještě Španěl Jeroni, kterému ta noc moc nesedla a navíc si předchozí den trošku pokroutil kotník. 

Ti jen sjeli a šlápli na Aiguille du Midi a lanovkou sjeli dolů. Myslím si, že ani jeden nelitoval, mohli spát do devíti a nemuseli se trápit v tomhle počasí, v těchto podmínkách na cestě dolů. My ostatní jsme hned po snídani asi v sedm ráno skočili do lyží, na pásech šlápli na hřebínek pod Aiguille du Midi a pustili se do údolí. Osobně nemám s exponovaným terénem  problém, ale pustit se sem s devíti klienty, to chce mít koule a dokonale to tam znát a odhadnout možnosti skupiny. 

Když spadneš, tak…

Když jsme sjížděli po hřebínku nad naše široké žlaby, guidi nám řekli, ať jsme fakt opatrní, že vlevo je to zmrzlé a prudké a když spadneme, tak bye-bye. Viditelnost byla tak nějak ok a ve vyšších polohách jsme našli i nějaký prašan. Nicméně, čím níž jsme se dostávali, tím víc se objevuje krusta. A jak každý ví, lyžování v krustě je to nejhorší, co může být. Guidi jsou však skvělí. Vybírají nám zábavnou  cestu, radí nám, starají se, učí nás nové věci a ukazují, jak to vypadá, když někdo fakt umí. 

První den jsem dostával furt „čoud“, že nejsem na freeride akci, ale na steep skiing, tak ať tak jezdím. Dneska už mě i párkrát pochválili. To vždy potěší  a zahřeje na ješitné chlapské duši. Ve výšce zhruba 2500 m n. m. sjedeme poslední těžší úsek (úzký prudký žlab, s nic moc sněhem) a dostaneme se na spodní plochý úsek ledovce Mer de Glace. V tomto úseku už jsem se konečně trošku sžil se svými lyžemi, cítil jsem se ve sjezdu dobře a relativně komfortně. Škoda že už končíme!

Sbohem a šáteček

Spodní část ledovce je plochá a zmrzlá a nic moc zábavy člověku nepřipraví, pokud ovšem nemá s sebou ostřílené guidy znalé místního prostředí. Jako třešničku na dortu nám připravili průjezd ledovou štolou, výlet do ledovcové jeskyně, školu vrtání abalaků nebo vytvoření jistícího stanoviště z lopaty. 

Na posledním zhruba kilometru ledovce se již velmi výrazně podepsal zub globálního oteplování, a tak dojezd k lanovce je již po čistém, resp. špinavém ledovci, se slalomem mezi kameny. Trošku smutný pohled na mizející krásu alpských ledovců. Bohužel tento pohled známe i z Peru ještě ve větším měřítku. Z ledovce se již jen cukneme lanovkou na vláček, kterým sjedeme do Chamonix, kde kemp oficiálně ukončíme. V údolí na nás už čeká „tým Alenka“. Zde se všichni rozloučíme a rozutečeme do svých domovů. 

Nyní, když opět sedím v šedivé Limě a píšu tyto řádky, vždy se pousměju a zasním nad vzpomínkami a zážitky, které jsem na Millet Steep Campu získal… Díky všem parťákům z akce, naším skvělým guidům, klukům z Millet a samozřejmě holkám a klukům z HUDY ze jejich skvělou soutěž. 

Děkujeme, bylo to skvělé, Alča a Honza Špičouni